POLOVODIČ

 
Lze je definovat jako látku, která má elektronovou bipolární vodivost, tj. vedení elektrického proudu je v ní zprostředkováno elektrony a dírami, a jejíž elektrická vodivost se zvětšuje se vzrůstající teplotou. Význačnou vlastností polovodičů je schopnost měnit svou vodivost vlivem, vnějších fyzikálních dějů – působením tepla, světla, elektrického pole, magnetického pole apod., nebo přidáním nepatrného množství příměsí (tj. cizích atomů) do čisté látky polovodiče.

Vliv některých vnějších fyzikálních dějů na polovodič vynikne při porovnávání základních vlastností vodiče – lineární závislost a nelineární závislost. [5].

Polovodiče jsou obvykle tuhé (krystalické nebo amorfní) nebo kapalné látky. Většina dnes vyráběných součástek je z polovodičů diamantové krystalové struktury (např. Ge – germanium, Si - křemík).

Obr. 2-3 Ukázka diamantové mřížky u Si

[ MENU | LITERATURA | SYMBOLY ]